Pod vodou jsme jako doma

Vítáme Vás u nás

Hrajeme si

S mámou

S kamarády

Bavíme se

A hrou dosáhneme profesionáních výsledků

Plavání je zábava

S pomůckami pestřejší

Blog

Vodníkovo okénko – O podstatě Vodnické práce aneb Cítím jak jim tluče srdce

Přišel v úterý. Klučík z Ukrajiny. Trošku jsem si vzpomněla na ty pitomce z kurýrů co jsou povýšeni „nad Ukrajince“ jen proto, že jsou Češi…
A všichni víme jak to teď vypadá.
Klučík neumí slovo česky, rozpomněla jsem se na svoji maturitu z ruštiny v roce 1989 (za 2) a vyplodila všechno co ve mně zůstalo“ ponimaješ“? S „laži“ mi pomohl jeho dvojjazyčný spolužák a tak nějak jsme s vychovatelkou daly dohromady způsob (samozřejmě včetně rukou a nohou) jak se s ním dorozumět.
A oproti ostatním dětem je zase na začátku.
Rodiče klučíka jsou top manažeři a z Ukrajiny utekli minulý týden.
Bojí se.
Asi nemá jistotu v lecčems… ale bojí se i vody a tady cítím, že můžu pomoci. Jsem Vodník (zdravím Pavlo Mrůzková, Majko Mejzlíková a další :-)). Můžu mu předat svoji důvěru ve vodu a naučit ho, že voda je přítel…. Jak řekl Alexander Popov a jak jsem sdílela u Pavly Mrůzkové.
Při svém kontaktním přístupu, kdy těm bázlivým dětem zkouším předat svoji jistotu ve vztahu k vodě, cítím jak jim tluče srdce. Vodník ve mně to cítí. Ten stres, který voda může způsobit přestože jsem ho nikdy nezažila. Držím je pod hrudníkem a cítím to. A uvědomuji si, i když jsem to sama nikdy nezažila, jak moc tohle může být stresující.
A proto – přátelé Vodníci – myslete na to !

Vodníkovo okénko – Osobní pomůcky

Přátelé, jak jsem (asi nepsala, ale některým z vás říkala) tímto psaním ventiluji své frustrace.
Návratem do svého celoživotního oboru některé mé frustrace ožívají a tak tedy dnes první článek ze sekce Vodníkovo okénko
A tím jsou pro mne Osobní pomůcky (nebo spíš potřeby) malých plavců.
Plavecké pomůcky k výuce potřebné objednáváme podle vlastních představ a tak jsem s nimi dokonale spokojená.
Osobní potřeby (plavky, brýle, čepice, boty k bazénu) jsou v kompetenci rodičů.
Začala bych botami k bazénu – jen krátce: hlína z crocsů na zahradu nebo nakonec i písek z pláže se ze zdrsněných protiskluzových kachliček opravdu špatně čistí. Proto prosím všechny rodiče aby k bazénu dávali dětem obuv, která slouží jen k pohybu kolem bazénu.
 
Plavky
Tady myslím nic moc nepálí, jen některé holčičky si občas (třeba v první třídě) neví rady s přehršlí šňůrek, ale nakonec se do těch plavek nějak dostaneme.
Chlapecké plavky typu bermudy mají zenit za sebou, takže ta zábavná vsuvka kdy při skoku do vody celá třída viděla klukův holý zadek (a zřejmě z toho těžili humor pár dalších měsíců) už není tak častá. Někteří avantgardní jedinci v nich občas přijdou a těm teda doporučuji dobře zavázat šňůrku v pase.
 
Brýle
Tady se moje frustrace včera vrátila v plné intenzitě. Brýle jsou nepovinnou, nicméně doporučenou pomůckou. Jednoduše protože v nich dítě lépe vidí a u těch opatrnějších i pomáhají překonat psychickou bariéru.
U brýlí se opravdu nevyplatí šetřit. Dají se pořídit od 120,- do 1500- Kč a ty slušné pořídíte už od 250,- Kč. Platí, že při nákupu byste si měli brýle přiložit na obličej a i bez gumičky by měly chvíli držet – v tom případě velikost i tvar vyhovuje.
Dost zásadní je také informace, že potápěčské brýle (respektive maska zakrývající nos) nejsou pro výuku plavání vhodné. Nosem se dítě musí naučit pracovat (vydechovat do vody) a to v potápěčské masce prostě nejde.
A moje velká bolest – nejlevnější typy brýlí, kde těsnící gumička je na sklíčko brýlí navlečená způsobem, který dítě nutí zabývat se jejím spravováním velkou část hodiny. Pokud se tento typ brýlí potká s dítětem typu Badatel, máte o (bezvýslednou) zábavu postaráno do té doby, než si uvědomíte původní smysl své práce, Badateli doporučíte pořídit si lepší brýle a ty s padajícím těsněním odložíte na okraj bazénu .
 
Plavecké čepice.
Poměrně často se setkávám s názorem, že to je zbytečná buzerace pocházející z dob socialismu.
Pravda, pamatuji si z doby svých plaveckých začátků (zhruba před 45 lety) čepice z tlusté gumy s kytičkami v celých 3 vzorech a asi 4 barvách. Nutno podotknout, že se s nimi dodnes čas od času potkám a přemýšlím, jestli je ta rodina na tom tak finančně špatně nebo prostě jenom má zálibu v Retro….
Ty čepice nejsou úplně nejvhodnější a – to možná některé z vás překvapí – nejlepší nejsou ani látkové čepice. Zde se vracím ke slovu buzerace – v odpoledních kurzech kam děti doprovázejí (a suší) rodiče čepice nevyžaduji a osobní pomůcky ponechávám na plné vůli rodičů, jen doporučím to o čem je tento článek.
Ve školní výuce čepice vyžaduji .Jednak protože to vyžaduje Provozní řád plavecké učebny, ale hlavně proto (a zde se vracím k sušení vlasů, kde učitelka, popřípadě s jednou asistentkou suší 25 – 30dětí a má na to zhruba 10 minut), že pod latexovou čepicí vlasy vlhnou poněkud méně.
A dost zásadní je i skutečnost, že na čepici by dítě mělo mít napsané aspoň 8 cm vysokým písmem své jméno. Během týdne nám rukama projdou řádově stovky dětí a já skutečně nemám kapacitu si je pamatovat a nutno podotknout, že některých se to i dotýká.
Z tohoto důvodu jsou opravdu nevhodné ty čepice děděné po generace, kde na hlavě vidíte jméno dědečka nebo babičky… Taky když má kluk 4 sourozence kluky, divíte se když na pátého z rodiny voláte Karle on nereaguje. Pokud má Karla na hlavě Kristýna, dojde vám to na první dobrou a aspoň pro tu hodinu máte jasno.
Někteří rodiče s decentním vkusem také opatří čepice iniciálami ve velikosti 3 milimetrů za levým uchem. To teda naší věci taky moc nepomůže.
Samostatnou kapitolou jsou děti s čepicemi Kometa. Setkávám se i s čepicemi jiných klubů, nicméně Kometa na hlavě mi spustí v hlavě červenou kontrolku: hele ZÁVODNÍK.
Kometa má tady v Brně specifické postavení a (omlouvám se těm, co tuhle přehnanou dravost nevlastníte) a od hokejistů po plavce budí v dětech soupeřivost od útlého věku, což mi třeba při splývání, přijde dost kontraproduktivní.
Vybavuje se mi historka, kdy jsem děti učila uvolnit se a cítit, že je voda nese a jeden chlapec s Kometou na hlavě na můj pokyn „lehneme si jako do postele“ vyskočil do vzduchu, následně klesnul dolů, postavil se a zakřičel „byl jsem první“…. To je potom docela psychologická práce. 🙂
Navíc tito „závodníci“ zpravidla nejsou nejšikovnější a tak přemýšlím, kde v těch ambicích nastala chyba.
Mám za sebou závodní minulost a potřebu adrenalinu jsem si později kompenzovala ježděním černých sjezdovek (kde jsem si odrovnala kolena), chvíli lezením po skalách a s podobně postiženými jedinci sjížděním rychlejších řek… Nakonec i to, že práci kurýra považuji za relax přikládám tomu srdci hráče, takže pro adrenalin mám vážně pochopení, ale myslím, že když člověk zapojí i hlavu, je to nakonec zábavnější než zvítězit hrubou silou.
A tímto končím své zamyšlení a jdu se chystat do praxe
Hezký den všem 🙂